Někdo běžky někdo pěšky
Minulý pátek odpoledne
jsme se s taťkou a bráchou rozhodli, že vyrazíme na běžky. Ačkoliv ke
sportu mám velice kladný vztah, běžkám jsem zatím na chuť nepřišla. Stála jsem
na nich asi dvakrát v životě a velký talent od přírody nejsem. Nicméně
řekla jsem, že strávit den s taťkou a bráchou někde na horách bude fajn a
hlavně, že taťka můj vztah k běžkování zná, takže vybere nějakou lehčí
trasu.
Jako obvykle se vše událo na poslední chvíli.
Asi v 12:00 jsme pořád ještě živě diskutovali, kam vlastně pojedeme. Nakonec
padlo rozhodnutí, a to že půjdeme přechod v Krkonoších. Dohodli jsme se,
že první noc budeme spát na Martinově boudě a pak se uvidí kam dál. Jenomže na
tento výlet nebyly taťkovi běžky vhodné, takže jsme na poslední chvíli jeli
kupovat nové běžky. Nakonec jsme odjížděli z Pardubic okolo půl páté. Po
cestě jsme stále řešili, jak se dostaneme na Martinovu boudu. Původně jsme měli
v plánu, že ve Špindlu necháme auto a vyjedeme autobusem, který jezdí
v pravidelných intervalech, na Špindlerovu boudu a odtamtud půjdeme po
hřebenu asi 6,5 km na Martinovu boudu.
Tenhle plán nám ovšem rozmluvila taťkova kamarádka, která žije ve
Špindlu. Řekla nám, že její manžel byl před chvílí na hřebenech a, že tam
šíleně fouká a, že by to určitě nedoporučoval. Navíc poslední autobus, který
nás měl dopravit na Špindlerovu boudu, jel v 16:30, v době, kdy my
jsme vyjížděli z Pardubic. Nakonec jsme se rozhodli, že auto necháme na
Medvědím koleni a na Martinovu boudu dojdeme odtamtud. Do kopce, samozřejmě.
Z Medvědího kolene
jsme vycházeli po sedmé večer, s čelovkama na čepicích a běžkami v rukách.
Po chvíli brácha i taťka běžky nasazují a tak to zkouším také. Už jen zapnutí
běžek byl pro mě značný problém, který nakonec překonávám. Jeden krok dopředu,
smyk a dva kroky dozadu. Po chvilce i pád. Tak na to nemám sílu a běžky opět
odepínám a jdu s nimi na zádech a v běžkových botách. Moc dobře se mi
nešlo, ale lepší než na běžkách. Kluci statečně „jeli“ na běžkách.
 |
| Kluci statečně nesundali běžky |
Po chvilce
mě ale strašně začínají zábst ruce, jak s nimi v podstatě nehýbám.
Měla jsem pučené taťkovi prstové rukavice a už doma mě varoval, že je
v nich zima. Přešla jsem to, že samozřejmě přehání a, že to nějak zvládnu.
Nezvládla jsem. Když jsme si po chvilce udělali pauzu na čaj a slivovici, tak
jsem se rozbrečela bolestí. Jako pravý gentleman mi taťka půjčil svoje funkční,
teplé rukavice a on mrzl. Poučení pro příště-vždycky mít kvalitní a hlavně
funkční věci. Po cestě jsme se potkali asi tři skútry a jednou rolbu. Jinak
nikoho. Všude jen nádherná příroda, ticho a měsíc, který nám svítil na cestu,
takže jsme ani čelovky nepotřebovali. Samozřejmě, že člověk nebo alespoň já, má
i trochu strach. Ale pak se rozhlédnete okolo sebe a vidíte tu nádhernou
přírodu, cítíte ten čerstvý vzduch a vidíte oblohu plnou hvězd a zářící měsíc.
Tak strach vyměníte za obezřetnost, která na horách nesmí nikdy chybět.
Stoupáme dál a dál a asi po čtyřiceti minutách se před námi objevuje osvětlená
Medvědí bouda.
 |
| Medvědí bouda |
To nám dodá trochu síly, protože víme, že se blížíme se
k našemu cíli. Martinova bouda je od Medvědích bud vzdálená asi 2,5 km.
Teď začíná ovšem ještě větší kopec a na scénu přichází mé motto i cesta je cíl.
Po hodině a půl konečně dorážíme na Martinovu boudu.
Ubytování na Martinově
boudě stojí na jednu noc se snídaní asi 480 Kč. Vybalujeme si věci a ani se
nesprchuje a pádíme dolů, abychom si stihli objednat i něco k jídlu,
protože normálně vaří do půl deváté, ale slíbili, že nám chvíli počkají.
Objednávám si česnečku, taťka řízek s bramborem a brácha svíčkovou a
všichni si dáváme pivo Krakonoš, které po 4,5 km výstup chutná snad líp než
Plzeň. Na řadu přijde i panák Krvesaj-rum, griotka a chilli.
 |
| pivo Krakonoš a krvesaj |
Fuj, ale
k Martinově boudě už tohle pití pro nás prostě patří. Chvíli koukáme do
mapy a vymýšlíme nebo spíš taťka vymýšlí, kam zítra půjdeme. Jdeme spát
příjemně unavení okolo půlnoci.
Snídaně jsou formou
švédských stolů od osmi do devíti. Žádný luxus, ale stačí to. Dáváme si rohlíky
se šunkou, sýrem nebo marmeládou, kousek jablka a pomeranče, kávu a čaj. Potom
se jdeme zabalit a po deváté vyrážíme
 |
| Vyrážíme |
. První cíl je Labská bouda. Je lehce
podmrakem, ale sluníčko se snaží a chvílema to i vypadá, že bude krásně jasno
 |
| krása |
.
Nesmíte si představovat, že jedem po nějaké upravené cestě se stopou pro běžky.
Jedeme nebo spíš jdeme po turistické cestě a jediná běžecká stopa, je ta,
kterou si uděláte sami. Rozhodně by se jelo nebo šlo lépe na skialpinistických
lyžích nebo na sněžnicích. Ale i tak si to užíváme. Většinu cesty lehce
stoupáme nebo jedeme po rovině. Poslední část cesty k labské boudě, je ale
z kopce. Pro mě je to na běžkách horší z kopce než do kopce. Bojím
se, nohy se mi klepou. Na rozdíl od sjezdových lyží nevím, jak na běžkách
zatáčet a každou chvíli padám. Pády ale nebolí. Kluci na mě čekají pod
kopečkem, který mě teprve čeká sjet. Mně ale ten malý kopeček přijde jak
nejprudší sjezdovka světa. Nejsem ale „okurčák“ a tak statečně a se spoustou
pádů sjíždím dolů. Úplně na konci kopce je lávka přes říčku. Taťka
s bráchou stojí u ní a se zvědavostí pozurují, jak to zvládnu. Jedu,
zatáčím a taťka křičí ať už jedu jen rovně. Zavřu teda oči a jedu. Lávku
přejíždím, ale kluci se smějí, že jsem tam málem spadla a proč jsem jela ta
vlevo. Na Labské boudě si dává pivo Paroháč, které se prý vaří na Luční boudě a
polévky. Pak vyrážíme dál. Sluníčko už definitivně svůj boj prohrálo a my se
vydáváme v mlze na Voseckou boudu. Nevím,
jestli to je počasím, vysílením nebo tím, jak to na běžkách prostě neumím, ale
tady přichází moje první krize. Vztekám se, když padám a nebaví mě to.
K Vosecké boudě sjíždíme z kopce, ale to pro mě není žádná výhra.
Smeká se mi to k jedné straně a prostě mi to nejde. Jsem ráda, že
dojíždíme na Voseckou, kde si dáváme další občerstvení. Brácha zase polévku a
já s taťkou na půl smažáka a tentokrát kofolu. V duchu se napomínám,
že se další část cesty se už budu víc snažit a nevztekat a i přes nepřízeň
počasí si to užiju. Toto předsevzetí naneštěstí neplním. Než vyjedeme tak nám
taťka nám namaže běžky, aby se nám lépe stoupalo, protože to co jsme sjeli, si
teď zas pěkně vystoupáme. Vůbec mi to nejede, počasí se ještě zhoršuje. Brácha
mi naopak ujíždí, taťka jede za mnou jako podpora. Brácha na nás čeká na
rozcestníku a taťka pro náší poznámku, jestli tu nevystál důlek. To je na mě
moc. Vždyť já se tak snažím a prostě mi to nejde a ještě musím poslouchat tyhle
poznámky. Takže brek a hysterie, nesnáším všechno a všechny a hlavně běžky.
Vybíjím si svůj vztek na taťkovi, že mi nashvál špatně namazal lyže. Prostě hysterka na scéně. Chudáci kluci, že to
museli snášet. Ale nedá se nic dělat, musím jet dál. Ani z kopce ani
do kopce mi to nejede. Průběžně brečím a teď už vyloženě jen jdu. Brácha někde
v bílé tmě před námi. Vidíme jen od tyče k tyči. Vítr fouká a sněží a
do toho ta mlha a není se předtím kam schovat. Hory mohou být zrádné a ty České
nejsou výjimkou. Stačí jen vzpomenout na velmi známý a bohužel tragický příběh
Bohumila Hanče a Václava Vrbaty. Právě v místech, kde se tragédie udála,
mi přesně jedeme.
Se Štěpou se potkáváme
blízko Harrachových kamenů. Původně jsme nechtěli, ale nakonec si zajíždíme asi
kilometr na Vrbatovu boudu. Naštěstí. Jsme promrzlí, v bílé tmě není nic
vidět, sil taky ubývá a hlavně jsme díky tomu, že jsme si zajeli na Vrbatovu
boudu, našli lepší cestu dolů. Vrbatova bouda je krásně opravená a zahříváme se
čajem a svařákem. Já jsem se trochu uklidnila.
Nasazujeme čelovky a kdo může, přidává vrstvu oblečení. Po té sjíždíme dolů až na Medvědín. Není to,
ale žádný odpočinek. Většinou musíme nebo alespoň já, hodně brzdit a plužit.
Začínají mě nesnesitelně bolet kyčle, ale už jsme dole. Zpátky
v civilizaci. Teď už jen asi 2km k restauraci Myslivna a na Dívčí
lávky a odtud už to je jen opravdu kousíček na Medvědí koleno. Od restaurace
Myslivna jdu opět pěšky, už jsem nemohla. K autu jsme dorazili někdy okolo
6.
Pár dnů po tomto výletu
jsem nemohla skoro ani chodit. A i když se spousta věcí nepovedlo, jako třeba počasí,
jsem šťastná, že jsem to mohla absolvovat a hlavně, že jsem a vůbec my všichni,
že jsme to zvládli a určitě i na tento
opět dobrodružný výlet, budu ráda vzpomínat.
